Vítáme vás v "lubrice", která vám bude ode dneška (pondělí 6. února) až do pátku 12. února přinášet exkluzivní textové i obrazové zpravodajství z pobytu IndiviDUa na lyžařském výcviku ve východočeských Českých Petrovicích, a to společně s některými členkami DPS Orlička z Klášterce nad Orlicí. Pestrou kaskádu dalších vynikajících fotografií najdete také v deníku BLESK, se kterým IndiviDUO od 1. ledna 2006 aktivně spolupracuje a který se také mediálně podílí na největším koncertu IndiviDUa všech dob, jež proběhne ve středu 29. února v 19.30 v pražské Lucerně - více zde.


Pondělí 6. února - Příjezd

Na lyžařský výcvik s členkami dětského pěveckého sboru Orlička jsem se moc těšil. Jak by také ne, když mi už od našeho zářijového křtu slibovaly, že když s nimi pojedu, rozhodně nebudu litovat...

Do Českých Petrovic jsme dojeli krátce po desáté hodině a hned se ubytovali v místní horské chatě. Holky se vměstnaly do pokojů po čtyřech, mně jako hostu byl přidělen (po domluvě s vedoucí výpravy Věrou M. a správcem chaty přiléhavě nazvané "Horská přirážka") samostatný pokoj s velkou postelí

a krásným výhledem na okolní kopce. Potom jsme se už všichni pustili do vybalování. Holky u toho trochu blbly. Nejvíc asi Jindřiška, která trochu dvojsmyslně žertovala, jestli prý nechci už balit, a po chvíli dodala, že to samozřejmě myslela ve 4. pádě "Koho, co". Bylo to švandovní.

Po výtečném řízkovém obědě jsme si vyrazili trochu zalyžovat. Holky ze sboru pro mě při té příležitosti připravily první překvapení - tzv. lyžařské křeslo pro hosta.

S ním to tu bude vážně odpich a pohodička.

V podvečer jsem chtěl být sám - těch lidí na mě už bylo moc - a tak jsem se šel na chvíli projet na běžkách. Řeknu vám, že nahoře to byl docela fičák,

a tak jsem byl zpátky během chvilky. Dal jsem si večeři, několik horských svařáků a těšil se na večerní program. Ten byl odvážnější, než jsem myslel. Holky si ho ještě doma v Klášterci připravily samy a musím říct, že to pro začátek nebylo nejhorší. Jen jsem si říkal, co se, proboha, bude dít v dalších dnech?

Úterý 7. února - Mám za sebou dva vrcholy

Po propařené noci jsem se kupodivu probudil už v sedm hodin ráno. Šel jsem na záchod, pak do koupelny a čekal, až v 7.45 začne rozcvička. Překvapilo mě, že některá děvčata si s sebou na hory kvůli ní neváhala vzít ani činky.

Po vydatné snídani jsme se všichni vydali na lyže. Dali jsme si sraz před chatou

a společně vyrazili na vlek. Po dvou nebo třech jízdách jsem ale raději začal jezdit sám, protože jsem pochopil, že mých lyžařských kvalit nedosahuje ani první družstvo.

Na Horskou přirážku jsme se vrátili těsně před obědem. Hned po něm jsem si, protože byl polední klid, zašel do bazénu, který je součástí chatového komplexu. Byl tam klid - taková stojatá tichá woda. Na můj vkus byla ale trochu studená.

Nebýt Karličky která se tam koupala se mnou a nabídla mi, že mě zahřeje, asi bych v ní zmrzl.

Ve dvě hodiny odpoledne jsem vyrazil na běžky. Tentokrát na trochu delší túru než včera

Vyjel jsem si z Českých Petrovic pěkně po hřebeni (kde jsem mimochodem potkal Katku Neummannovou) až na Ještěd.. Dva vrcholy během dvou hodin, to už se mi dlouho nestalo!

V podvečer jsem opět na chvíli vyrazil ven. Zatímco holky před chatou stavěly sněhuláka,

já jsem se kochal pohledem na osvícené petrovické údolí. Musím říct, že ten pohled stál za to! A taky jsem se už pomalu začal těšit na zítřek. Od vedoucí Věry M. jsem se totiž doslechl, že bude překvapení. Na Horskou přirážku nám totiž má prý přijet zahrát a zazpívat sám Miro Žbirka! Tak uvidíme!

Středa 8. února - Přijela Šárka a Miro!

Po ranní hygieně, rozcvičce a snídani jsem se šel podívat na nástěnku,

kde obvykle visí "Program dne", který vedoucí připravují vždy kolem půlnoci, kdy už jsou všichni dost opilí. Tentokrát se to na něm, k mému zděšení, fakt projevilo - naplánován byl totiž výlet lanovkou! "Já, který nesnáším výšky, pojedu lanovkou?" říkal jsem si a přemýšlel, jak se z toho vyvléct. I leckteré děti měly hrůzu v očích, některé se dokonce daly na modlení.

Kolem půl desáté jsme všichni vyrazili a musím říct, že to až tak hrozné nebylo. Ba naopak. Z petrovické lanovky byl překrásný výhled!

K obědu jsme měli vynikající rybu s bramborem a oblohou. Protože se mě v e-mailech často ptáte, co tam vlastně jíme, tady máte důkaz, že jídlo vůbec není špatné (foto: Běžný oběd). A ty porce! Někteří si pak dali ještě nášup v podobě místní speciality - jakéhosi "bodyshotu" z jídla.

Kdo by mu jen mohl odolat?

O poledním klidu bylo už zřejmé, že jsme na lyžáku už třetí den. Únava se projevila naplno.

Z odpolední projížďky na běžkách jsem se vrátil o chvilku dřív. Před chatou jsem potkal jejího správce - pana Bernarda. Je to stylový člověk, a proto snad ani není divu, že kolem Horské přirážky běhá jeho roční bernardýn Berňák. Jak už jeho jméno napovídá, jde z něho trochu strach.

Ten ale vůbec neměla moje bývalá přítelkyně Šárka Vaňková, která se za námi přijela jen tak na otočku podívat.

Trochu jsme si popovídali a zavzpomínali - bylo to fajn. Večer pak přišlo ono slibované hlavní překvapení dne. Vedoucí výpravy Věra M. totiž na chatu pozvala Miroslava Žbirku. Přijel v dobré náladě a bavil nás svými písničkami takřka celý večer. I nálada v sále byla výborná. Přišli se na něj totiž podívat i obyčejní lidé z Českých Petrovic.

Čtvrtek 9. února - Trochu se to rozjelo!

Na lyžařském výcviku bývá čtvrtý den, jak známo, dost kritický, a tak jsem si na své konání dával pozor už od samého rána. Po probuzení jsem měl celkem dobrou náladu. Vzal jsem tedy foťák a ujal se fotit mé kolegy vedoucí. Jednoho z nich jsem přistihl ještě doslova v nedbalkách.

Po nástupu v 9.30 se strhla taková malá koulovaná.

I já jsem schytal pár ran. Na oplátku jsem bohužel nikoho netrefil, a tak si ze mě holky trochu utahovaly, že to s koulema moc neumím. Tsss!

Pak už jsme jeli po družstvech na vlek. První a druhé družstvo vesele lyžovalo, třetí využilo komerční prezentace nějaké firmy a vozilo se na skútrech.

Po tradičně vydatném obědě všichni odpadli - šli spát nebo si alespoň na chvíli lehnout. Možná i proto, že na večer byla naplánována závěrečná diskotéka. Ta začala hned po večeři. Holky tancovaly jak zběsilé,

a protože jsme neuhlídali ani nějaký ten alkohol, večírek se brzo docela zvrhnul.

Před jedenáctou večerní někdo z přítomných navrhl, že si v kroužku zahrajeme flašku.

Hlavní vedoucí Věra M. tomu nápadu zpočátku nebyla příliš nakloněna, ale pak se nechala přemluvit. Nakonec se ukázalo, že to opravdu nebyl moc dobrý nápad. Kolem půlnoci, když už byli všichni nazí a téměř už nebylo, jak plnit úkoly, totiž… no, fotka to určitě vystihne líp!

Bohužel ani mně se nevyhnula nějaká ta kapka alkoholu. A díky tomu mě pak přepadla depka - začalo se mi stýskat.

No, snad tady ten poslední den nějak přežiju! Už abych byl doma!

Pátek 10. února - Lyžák skončil tragédií

Po náročné noci jsme se probudili do ještě náročnějšího rána. Čekalo nás poslední lyžařské dopoledne, a pak už hajdy domů. Abych toho po obědě neměl moc, začal jsem balit. Nezapomněl jsem ani na svůj notebook, ze kterého jsme vám celý týden psal.

Po snídani jsme šli lyžovat, a to i přesto, že jsem cítil, že hladina alkoholu v mé krvi stále ještě není optimální. To se také nakonec ukázalo být jako chyba. Při neopatrně provedeném sjezdu mi totiž podklouzla pravá lyže, následkem čehož jsem byl podroben nepěkně vyhlížejícímu pádu. Jeho výsledkem bohužel je, a toho jsem se bál, fraktura mé pravé horní končetiny.

Na místo tragické nehody se sice okamžitě dostavili záchranáři, ale mému hornímu pravému údu již nebylo pomoci.

Co to, přátelé, všechno znamená? Že z koncertu v pražské Lucerně

bohužel zřejmě nic nebude! Neudržel bych v rukou ani kytaru… Moc mě to mrzí, protože taková příležitost (zazpívat si například s Heidi Janků nebo s Veronou) se už v mém životě nemusí opakovat! Navíc - Kaplan mě určitě zabije! Jako náš producent totiž bude muset zaplatit penále za storno pronajatého sálu…

Po obědě, kdy už jsem měl ruku v sádře (pan Bernard se ukázal být více než šikovný), se všichni pustili do úklidu.

Byly to zajímavé a dojímavé chvíle. Některé dívky plakaly, že všechno končí a že mě už nikdy neuvidí, některé - ty hloupější - se zase těšily domů za svými miláčky. Ještě koupit něco na cestu a hurá školním autobusem do nedalekého Klášterce nad Orlicí. I když tam na holky už čekali rodiče, neodpustily si, aby mi nedaly pár polibků na rozloučenou. Některé mi nabízely i něco víc, ale nedal jsem se.

Co dodat závěrem? Byl to hezký týden, jen je škoda té Lucerny. No, nic - snad to vyjde příště!

P.S.: Děvčatům z prvního oddílu se včera podařilo při hře "Po stopách IndiviDUa" vyfotit jednu záhadnou fotografii.

Celý pátek se hádaly, jestli jsem to já (celý týden jsem se neholil), nebo Yetti. Co myslíte vy? Na vaše názory se těším v Knize přání a stížností!